Bujará Úpice


Konečně v cíli
Ráno trochu dřív vstávačka, 4:00, nemohl jsem spát, usnul jsem někdy kolem jedenácté. Začínal jsem se trochu bát, že ten špatný spánek něco znamená. Rychlá snídaně, banán, jogurt a proteinová buchta. Po cestě v autě ještě chleba, čaj, voda. Pálil jsem směr Havlovice. Po příjezdu klasika: registrace, narvat to na kolo (čip + číslo + duši s montpákama), záchod = Johnny servis (lepší než toi toi = Johnny má ty budky větší). Potkal jsem tam Klofu, tak jsem si vzájemně počkali u kol (kvůli těm budkám) a pak jsme se rozjížděli. Už takhle ráno bylo hrozný teplo. Rozjetí špatný, hned bylo cítit, že forma není a že dnes to bude hrozně bolet.


Startovní číslo A9 = start totálně zepředu. Jedem nahoru (v ten den mi přijde všechno nahoru) docela pohoda, ale teplo. Jedu s Vénou Hornychem a Tomášem Čadou. Pohoda nahoru i dolů, no jenže jsem nějakej slabej, tak mi odjížděj. Špatně se dýchá, jsme cca na dvacátým a mě seká jako blázen, asi ta Šumava. Řikám si: Klídek, to se rozjede a bude dobře, jen se trap! Krásný sjezdy, moc pěkná trať. Alespoň, že dolů to jede a vždycky těm, co spolu jedem, trochu cuknu, do kopců mě zas dojížděj. Druhá nebo kolikátá občerstvovačka, zastavuju, beru pití, leju na sebe vodu z bidonu, jím meloun. Jsem rozštípanej, a to jsme tak v půlce. Neskutečný, jedu hrozně pomalu, bolí mě ledviny (bo co to je) a to piju daleko víc než jindy, jsem totál špatnej, nemůžu dejchat, husí kůže, ale nějak točim nohama. Mám pocit, že to chvilku jede a zase někoho předjíždím. Dolů to celkem jede, dělám, co můžu, ale moc teda nemůžu. Polejvám se neustále vodou, piju, něco jím, jsem našrot. Každej kopec je nekonečnej, záda bolej, začínaj bolet ruce, nohy v tretrách pálej jako blázen. Bolí to, když jedu z kopce, a do kopce už je to někde nad bolestí, bolí totál všechno. Po dvou letech to vypadá, že budu na kole sedět kousek pod šest hodin. Neskutečný. Hrozně se těším na občerstvovačku, chci něco zkusit jíst, ale žádnej gel nebo tyčku, nebo se pobliju. Celý tělo je proti mně, ale dnes to hlavou udržím.

Konečně je vidět občerstvovačka, dávám meloun, samozřejmě na sebe liju vodu, paní dolejvá bidony, beru nějakej koláč. Nechci dál, prej je tam ještě jeden peklo kopec. Sjede mě Klofa, jede skvěle, jedu s ním, za chvíli nás dorazej další borci, chvilku se jich držím, ale odjížděj mi. Další mě dojíždí Michal DEMJANOVIČ ročník 1960 = no tak dneska mi to nejede, anebo všem kolem extrémně ano. Každopádně dnes jedu svoje maximum, na víc to není ani hovno. Na nějaký šotolinový cestě dávám převod, kterej jsem jel naposled tak v patnácti: nejmenší vepředu (ani nevím, kolik je to zubů - vím, je to 22) a největší vzadu (tam je to 32) = no hotovo. Jak to bolí, neumím popsat, páč se mi to nějako asi radši vymazalo z hlavy, ale nebyl to žádnej pěknej vejlet na pohodu, i když podle času v cíli to na to vypadá. A je tu největší potupa = normálně slejzám a tlačím = totálně špatný, ne že by mě braly křeče, nemůžu dejchat , páč to hrozně bolí, chodidla a prsty na šrot, to bolí taky dost, neustále husinu, hlava se motá, maličko na zvracení, ale plivu jen vodu. Polejvám se vodou a nějak to jde, jede se dolů a to je přijemné, no je to míň bolestivé než nahoru.

Poslední občerstvovačka. Do cíle prej 16km, a ještě tam je nějak zvlněná rovina, ale prej už je to v pohodě. Jedem a je tam takovej hrb, nějak mi přeskočí v hlavě, chci bejt hrozně moc v cíli, abych už kurva nemusel vůbec šlapat a mohl spát. Začnu řvát nějaký sprostý slova, zvedám se dávám tam těžší a jedu, ale já fakt jedu, sjíždíme se s krátkou a já je kosím jak malý klučiny. Předjíždím i nějaký z dlouhý a fakt jedu kule, hrozně to bolí, nemůžu se pořádně nadejchnout, páč necítím záda, chodidla a prsty jsou špatný. Bolest je jenom POCIT, dávám vzadu menší a rvu to natěžko. Dojíždím Klofu a jsme tak asi 1 km před cílem. Zpomaluji a jedu s ním, možná bych ještě urval flek, páč jsem před sebou viděl ještě jednoho z dlouhý, ale dojedu to s Klofou, je taky pěkně sesekanej. Děláme si prdel, že začnem jezdit krátký trasy, páč to vůbec nebolí, za dvě a půl hodinky je cíl, člověk je čistej a snad i po na konci ještě voní. A už je tu cíl, máme stejný čas, berem 31,32 flek. Hodinu deset (1:10) zásek na prvního, šílené .Náš výsledný čas je neskutečný, 5:40:39 je hrozně dlouhé . To je naprosto nemístné takhle dojet, ale nešlo to, dřel jsem, opravdu jsem dřel. Příští rok to třeba bude lepší.

Ležím v cíli, kecám s místníma. Tady kdo dojede, je úplně jedno jak, je hrdina (samozřejmě příští rok to musím zajet lépe než letos). Trať naprosto neskutečná = opravdové bikování, neskutečně pěkné singltreky. Jen škoda, že jsem byl tak strašně na bláto, ale objel jsem to, dojel jsem to. Normální koupačka ve studené sprše, jídlo tady maj celkem slušný = Agnesi vřetena, masové kuličky a smetanová houbová omáčka + studená Kofola. To je jak sen. Chvilku pokecat, pak hop do auta a dom. Cesta do pohůdky, za Hradcem 2xcheese, 1xvelké hranolky,1xvelká kola = odměna, že jsem se pral. A doma cca 18:15.

Další závod 18. 6. Malevil. Snad bude forma, uvidíme.


Žádné komentáře:

Okomentovat