Salzkammergut trophy 211,3 km, 7 049 hm

David Prokůpek na trati
Je středa 13. 7. a jedem na výlet do Bad Goisernu, kde se v sobotu jede Salzkammergut Trophy. Nabízí spoustu tratí, úplní blázni jezdí 211 km se 7 049 hm. Vím, že jsem na to netrénoval, takže jsem zapsanej na trať 119 km, která má pěkných 3 800 hm. Taky hodně slušný. Kolem páté dorazíme do Goisernu, najdem ubytko, jedem nakupovat a kouknem se, jestli je na nádraží Véna. Véna přijel s Honzou Kolajou už v pondělí a najížděj trať, oba totiž jedou dvoukilo. Blázni.

Dáme véču a jedu se projet: dám hodinku do plných a pak se půl hodinky vyvezu a ještě sjedem na pokec za klukama na nádraží. Hecujou mě do dvoukila, ale nejsem úplně vylízanej – když tréninkově jezdím dvě hodinky a max. 80 km jeden den a druhej tak kolem 60, tak přece nepojedu 211km, to jsem nikdy na kole ještě ani neujel! Ve čtvrtek je zataženo, jsem unavenej, dáváme nějaký filmy z noťasu, jedu si prošudlat nohy kolem jezera, úplně o ničem. Večer jedem na net do Bad Ischlu, film a spát. V pátek ráno se jedu rozjet a začíná mi to v hlavě nějak šrotovat s tou dvoustovkou: mít červený číslo na řídítkách (což značí, že jedeš dvoukilo) je tady veliká čest a všichni dávaj obdiv hodně najevo. Je jedno, za jak dlouho to ujedeš, jde jen o to dojet. Na téhle štrece je téměř padesátiprocentní úmrtnost. Jsem rozhodnutej zažít opravdovou bolest. Nemůžu moc spát, tělo a hlava se připravuje na ten masakr.

Jsou 4 ráno, jdu snídat a najím se hodně. Obléknu se a jedem na start. V 5 h to začíná a vím, že bych to měl jet pod 14 hodin, čili sedm hodin na stovku, to zní jako pohoda. První kopec, všichni jedou neskutečně rychle. Jedu hodně pomalu a hrabu se nahoru, počasí je zatím příjemné a je mi skvěle. První průjezd tím pěkným tunelem, kde je vidět do údolí. Je to prázdné, čili dolů můžu jet, co potřebuju. Sjíždím zpátky do Goisernu, celej ho projedu a znovu ten první kopec a do velké smyčky. Tuhle část trati vůbec neznám. Jedu úplnou pohodu, piju, jím. Líbí se mi to úplné neznámo, vůbec nemám tušení, jestli tohle moje tělo může vydržet. A je to nahoru, chvilku dolů po šotolině a zase hroznej kouř nahoru. Prudkost těch stoupání a délka kopců je neuvěřitelná, pořád se to nějak houpe nahoru. Zatím se mi jede úplně skvěle, ale mám trochu ušlé zadní kolo. Asi jsem někde najel debilně na kámen a trošku se to odfouklo, ale jde to. Takhle si to mrskáme kolem sedmi hodin a přijíždíme zpět do Bad Goisernu.

Zatím nechci nic k jídlu, a to je velká chyba. Trochu fouknu to kolo, křičím na Petru, ať mi sežene pumpu, až se vrátím zpět na tohle místo. Abych tu rovinu do Hallstadtu nejel po prázdným kole. A jedu dál, svlíkám termotriko, začíná bejt příšerný teplo. Tuhle smyčku jedu dobře, kolo je dost prázdný, ale dá se to. Sjedem zpátky k Petře, foukám kolo, beru si nějaký gely a tyčku, zahazuju triko a jedu do posledních 80 km. Dva peklo-kopce a jsem doma…. Ujedu tak osm km a kolo je hodně prázdný, musím pomalu do zatáček, abych nesundal plášť. Musím to foukat malou pumpičkou, a stejně se mi to moc nepovedlo, celej ventilek je špinavej od latexu, nedá se povolit ani utáhnout. Nějak s tím zápasím a na hodně prázdným kole jedu dál. Vím, že musím na velkou občerstvovačku, abych sehnal kombinačky, sundal ventilek, nandal duši a nafoukal to. Tak 25km na skoro prázdným kole, no šílený. Zkouším foukat kolo, nejde to, utíká to moc kolem ventilku. Zkouším ho utáhnout. Nic. Povoluju ventilek a vyskočí celej ven. Takže samozřejmě rukou to nejde, chvilku to zkouší nějak cápek z občerstvovačky. Začnu mu ukazovat, že potřebuju kombinačky. Zavolá dalšího, kterej říká, že je má někde v autě. Jdu se zkusit najíst a napít, ale moc to nejde, břicho začíná vzdorovat. No konečně je našel, děkuju a zkouším to povolit, jenže jak jsem už rozbitej, tak to chvilku trvá, nemám moc sílu v prstech. Chvilku s tím bojuju a konečně je to dole.

Nandám duši, nafoukám a pokračuju směr Hallstadt, nějak to tam podjíždíme a peklo-kopec. Je to prudký a dlouhý, ale jde to. Něco tlačím, páč prudký je to neskutečně a já jsem dost vyšitej. Polejvám se vodou, piju kolu a vodu. Nemůžu jíst, páč břicho to nějak nedává. Jsem na trati 10 hodin. Je to předposlední kopec, ten poslední přece musím zvládnou na morál, i kdybych nechtěl. Nějak to dohrčím nahoru, sjedem dolů a začíná poslední kopec. Jsem totálně našrot, nejde o nohy. Jde o břicho, od deváté hodiny nejsem schopnej nic jíst, od jedenácté nemůžu ani pít. Když se napiju třeba jen vody, žaludek to kope, ale nemám samozřejmě co zvracet. Kopec, kterej se dá jet tréninkově na velkou placku, jedu na nejmenší vpředu a největší vzadu. Zkouším za to vzít, ale hlava a břicho to nedovolí. Nohy by to asi daly, ale jakmile zrychlím, dělá se mi opravdu hodně špatně. Tak nic, kašpara a nahoru, tohle je opravdu o dojetí, předjíždí mě spousta borců, ale prostě to nejde, seknul bych sebou. Moc dobře vím, že mi bude pěkně blbě i po dojezdu. Na stovce vím, že když zastavím, můžu se najíst a je to dobrý. Tady vím, že nebudu moc jíst, ale co je horší, ani pít. Jsem přehřátej, dehydrovanej, prostě totálně našrot. Ale musím to dojet, chybí kousek. Sjíždíme dolů k Bad Goisernu, ještě přijde jedna vlnka, který, když jedete stovku, si ani nevšimnete, ale při 200 je to úplně jinak. Už jen kousek. Ty vole, já to opravdu zvládnu! Jsem totálně na sračky, úplně vymazanej, je mi hrozně špatně, motá se mi hlava. (Tohle píšu v pondělí a ještě mě hlava bolí, ale je to už mnohem lepší.) Ale jsem nějak hodně štastnej = 13hodin 28minut = vím, že příští rok musím znovu. Tahle bolest je opravdu pěkná. Je pěknější jet pod 12 hodin. Ale každej, kdo dojede, je určitě mnohem bohatší.

Samozřejmě: nemohl jsem moc jíst ani pít, tudíž jsem nemohl ani usnout. Ale to, že jsem to dojel, to nějak všechno vyvážilo. Ráno jdu snídat, a něco tam blekotaj, že klučina, co spí ve stejném gasthausu, jel jako dobře. Přišel klučík něco jako já, ale úplně v pohodě, mohl si normálně sednout, smál se a byl samej vtip. Začínám balit a řešej nějaké focení, klučina vyndá pohár z auta i s lahví šampáňa. Koukám na pohár. Vítěz 211km trasy v mužích = ty vole, hustý, no tak mu podávám ruku a smekám, páč tenhle klučík to jel za 10h 26min. a vypadá tak skromně, na všechny se směje. Dáme společnou fotku před barákem, snad mi ji pošlou. Všichni se rozjížděj dom. Vítěz zamává a směje se, říká, že zas napřesrok.

Snad všechno půjde správnou cestou a budu moct příští rok jet znova, jestli líp, stejně nebo hůř, je jedno. Ujet tuhle trať se může stát posedlostí. Kdo chce opravdovou výzvu, tomu ji doporučuji: tohle je počin na první stránku počinů.

2 komentáře: